.

Srpen 2012

Mika Waltari - Plavovláska (Kultakutri)

30. srpna 2012 v 0:12 | Lawiane |  Finská literatura
Mika Waltari - Plavovláska (Kultakutri)

Tenká kniha na jejímž konci jsem litovala, že Waltari nepřidal pár desítek stránek navíc. Příběh odehrávající se v první polovině dvacátého století je zpovědí ženy Maire, kterou v mládí křižovatky života přivedli k prostituci, ale její vlastnost- k všemu postavit čelem, ji pomohla dostat se ze dna a žít později ve slušnějších vrstvách. Ale ať se snažila sebevíce, pořád v ní dřímalo cosi, co ji stahovalo dolů.
Maire v dětství toužila po troše vřelých citů svého otce, kterého bezmezně obdivovala. Záhy však zjistila, že není jejím pravým otec a okolnosti ji přinutili v útlém věku opustit domov. Věděla, že je hezčí než ostatní dívky, zakládala si na tom a taky jí bylo jasné, že muži se po ní otáčejí více než po jiných. Kamarádka Orvokki ji seznámila s "řemeslem" lehkých žen a pro Maire to tak byl jediný způsob, jak si vydělat na jídlo a boty. Čtenářům se svěřuje i s city, které ji přivedly i k pravé lásce. V průběhu let se Maire pomocí různých společenských obratů i poctivé práce vymaní z pozice prostitutky a pořídí si květinářství. Znovu a šťastně se vdá, ale její temná stránka donutí manžela k hrůznému činu, který pak neunese a spáchá sebevraždu. Maire tak přichází o svou opravdovou lásku a je opět nucena držet se na výsluní pomocí různých kliček. Vezme si za manžela bohatého starce, aby zdědila jeho majetek. Jeho život se však pořád ne a ne nachýlit ke konci a tak události Maire opět vezme do svých rukou, vedených její povahou s oním vychytralým semínkem zla. Po chvíli však sama své jednání už neustojí a jde se přiznat.
Kniha důvěryhodně vykresluje dobu i chrakter hlavní postavy. Jelikož autor hovoří ke čtenáři pomocí Maire v první osobě, působí příběh velice otevřeně a upřímně, z pohledu člověka, jenž si je vědom své krásy, ale i svého temného já.

Druhou část knihy tvorí příběh s názvem Už nikdy nebude zítra, ale o něm až jindy.

NP Isojärvi

20. srpna 2012 v 18:55 | Lawiane |  Národní parky

rozloha: 22 km2
založení: 1982
lokalita: provincie Keski-Suomi (střední Finsko)
nejbližší větší města: Lahti, Jyväskylä
obecní správa parku: Kuhmoinen
"Isojärvi je klidná lokalita s typickými hlubokými lesy, jezery a ostrovy středního Finska. Na mnoha místech složitý kamenitý terén a stromy poražené bobry jsou neodmyslitelnou součástí tohoto parku."
Geografie, fauna a flóra
Zdejší klidná oblast je ukázkou typické přírody středního Finska, nachází se zde hluboké lesy, složené převážně ze smrků, které občas doplňuje borovice nebo bříza. Zem pokrývá téměř souvislá vrstva hlubokých mechů a suché větve obaluje lišejník. Park je u velkých spojených jezer Isojärvi a Kaatselkä. Rašeliniště, která se zde původně nacházela, byla uměle vysušena, pro lesnické účely a vytvoření pastvin. Kopce s příkrými srázy střídají protáhlá údolí. Navzdory značnému střídání výškových rozdílů, tu není mnoho výhledů do krajiny, protože vršky kopců jsou porostlé lesy. Terén je na mnoha místech kvůli kamení a skalám složitý. Asi nejlákavějším místem je zaplavené území nedaleko zátoky Kalalahti, které vzniklo přehrazením potoka bobry. Pozornost rovněž upoutají velké balvany, které tu zanechal ledovec. Mezi udejší rarity ve fauně patří například javor. Ze zástupců fauny je zde například jeřáb, datel, výr velký, rys, vydra a bobr.
Z turistického hlediska:
Park je vhodný pro turistické výlety na jeden či dva dny, dá se sem také naplánovat výlet kanoí. Je zde přibližně 30 km značených stezek, od krátkých, které lez zvládnout zhruba za hodinu a půl, až po dlouhé. Do parku spadají tři osady Heretty, Huhtala a Lortikka. U Heretty a Huhtala se nachází parkoviště. Park nabízí kvalitní zázemí pro kempování, pro pohodlné přenocování, jsou v Lortikka chatky k pronájmu.
Vlastní zkušenost:
Tento národní park byl rovněž na programu našeho zájezdu, bohužel však, jak už to u poznávacích zájezdů bývá, nebylo času nazbyt a tak jsme na jeho prohlídku měli jen něco málo přes dvě hodiny, čemuž vyhovovala akorát jedna ze zdejších tras. Autobus nás zanechal na parkovišti v Heretty a my vyrazili "po červené". Vedle parkoviště byl srub s dostatkem informačních cedulí, letáčků a map parku. Zdejší příroda člověka uchvátí hned na počátku, ale dále se při každém kroku nevychází z údivu. Stezka nás vedla lesem mezi balvany, kterých je tu opravdu mnoho, spíše je výjimkou narazit místo, kde by byla jen půda, bez kamení. Všechno je porostlé mechy a lišejníky rozmanitých druhů, některé lišejníky visící ze stromů dokonce připomínaly chomáče vlasů. A další záležitost, které nešlo odolat, byli všudypřítomné obrovské borůvky a trsy brusinek. V polovině srpna se finská příroda už začíná chystat na podzim a tak mělo borůvčí krásně červenou barvu. Navzdory mnoha varování před komáry, jsme s nimi neměli žádný problém. Občas se nějaký objevil, ale na žádná krvelačná hejna jsme nenarazili. A když už se přece jen objeví, repelent neberou na vědomí. V jednom místě nás ohromil neskutečně veliký balvan stojící na čtyřech malých balváncích. Vztahuje se k němu nějaká pověst, že sem byl přinesen obrem, víc se z tabulky bohužel vyčíst nedalo, jelikož byla jen ve finštině. A pokud se na mapě Finsko jeví, jako placatá země, vyplněná jednotvárně tou nejsvětlejší zelenou barvou, tak tady jsme neustále běhali z kopečka a do kopečka - Finsko není placaté. Po celou dobu nás vedlo dobré značení stezky, červená čárka se vyskytovala skoro na každém stromě, který stál u pěšiny. Když jsme však došli k jezeru Kurkijärvi, červená značka zde měla absenci. Takže jsme se chvíli obávali, zda jsme se neztratili. Chybělo tu totiž označení, že máme jít na most přes jezero, ale za mostem už jsme značky naštěstí zase našli. Vzhledem k předchozímu velkému a nevyhnutelnému zdržení konzumací borůvek, jsme ovšem stejně nestíhali návrat k autobusu na přesný čas. Ostatní na nás museli chvilku počkat, nicméně, těm lesním plodům se nedalo odolat. Jistě by byl velice zajímavý zážitek, kdyby nám autobus ujel a my zůstali v parku přes noc. Snad se sem ještě někdy vrátím a budu tu moc pobýt déle než dvě hodiny, protože tohle místo za to určitě stojí.
Zajímavost:
Zdejší území bylo osídleno přibližně od 17. století, jak dokládaly vytvořené louky, sruby a stezky. Podle záznamů, se zde od konce 17. století získával uhličitan draselný neboli potaš z popela zdejších stromů, v oblasti osady Huhtala. Provozovalo se zde lesnictví a po jezerech se splavovaly kmeny poražených stromů, sídlem dřevařů byly osady Heretty a Lortikka. V šedesátých letech moderní vybavení učinilo mnohé z dřevařů a vorařů zbytečnými, byly zde zbudovány cesty a sruby, ve kterých se dříve žilo, byly předělány na informační body a muzeum původního způsobu života.



Juha (1999)

20. srpna 2012 v 18:20 | Lawiane |  Filmy
Zajímavý počin režiséra Akiho Kaurismäkiho vypráví příběh o spokojeném venkovském manželství, do kterého nečekaně vstoupí bohatý muž z města a naruší tak poklidný svazek. Jde o zpracovanou literární předlohu spisovatele Juhaniho Ahoa.
Proč jsem film na prvním řádku nazvala zajímavým počinem, je zeména to, že ačkoli rok vzniku tomu neodpovídá, byl natočen černobílý a němý. Děj doprovází jen občasné promluvy postav, které jsou přepsány do titulků. Po "neFiny" je tak alespoň lépe srozumitelný. :-)
Děj se točí okolo zápletky s tragickým koncem, kdy je prostá venskovská žena, ztvárněná Kati Outinen, bohatým mužem přemluvena k útěku od svého mažela. Záhy však zjišťuje, že nový objekt její lásky není takový, jaký se zdál. Spravedlnost do svých rukou pak musí vzít její manžel Juha.