.

Kari Hotakainen – Chrám svatého Izáka (Iisakin kirkko)

21. února 2013 v 20:57 | Lawiane |  Finská literatura
"…Můžou nám říkat cokoliv a jakkoliv.
Můžou nás brát v podpaží, i když nemáme závratě.
Ukazují nám východ, přestože tudy chodíme tři týdny.
Berou nám dospělost, stáří, povahu, šaty, názory i city.
Můžou nám tykat, vykat, můžou nás pleskat, obracet, strkat a venčit.
Mluví s námi jako s dětmi. Někteří z nás už mají pleny. Kdo je nemá, brzy je dostane. Mluví se o čuránkách, nikoliv o chcankách. Nelze s námi debatovat, říkáme jen samé nesmysly. Nechodíme, šouráme se.
Jormakka se vykroutí ze sestřina úchopu a skácí se na Tiilikainenovu postel. Tiilikainen se probere z klimbání a shodí Jormakku na zem. Sestra křičí, Jormakka sténá. Přijde druhá sestra, Tiilikainen spadne na Jormakku, sestry zvednou Tiilikainena i Jormakku na postel. Všichni funí. Nemám rád Jormakku ani Tiilikainena, přesto mi je do pláče…"
Novela současného finského spisovatele Kariho Hotakainena vypráví se svérázným humorem příběh otce a syna, kteří k sobě po zlomových životních událostech hledají novou cestu.


Hlavním hrdinou je otec, muž v letech, kterého trápí jednak zdravotní problémy, ale ještě více to, že jako zapřisáhlý ateista nedokáže porozumět svému vlastnímu, již dospělému synovi, který se dal na víru. Kniha začíná v nemocnici ve Finsku, kde se starý muž probral z bezvědomí a těžko snáší potupné situace, do kterých ho přivádí jeho tělo. Kniha výstižně ukazuje, že tělo a duše zdaleka nestárnou stejně. Po alespoň částečném znovnalezení svého zdraví, se vydává na cestu do Petrohradu, promluvit si se synem, který ve městě restauruje Chrám svatého Izáka. Jestli se nakonec opravdu setkají a jak jejich rozmluva dopadne, si však přečtěte sami. :-)
Kniha je mimo tento strohý děj z velké části protkána vzpomínkami na léta, kdy byl hrdina mladší, s poslušným dítětem, které stálo o jeho pomoc a s manželkou, kterou velmi miloval a která před začátkem děje knihy zemřela, po boku. Neradostné situace vdovce a člověka, který svůj život sice počítá už jen na pár let či měsíců, ale přesto si ho stále cenní, jsou tak konfrontovány se šťastnými vzpomínkami plnými slunce.

Tuto tenkou knížku jsem z neznámého důvodu v regálech knihovny pár let přehlížela, až teď se mi dostala do ruky jako povinná literatura k příjmačkám. A nestačila jsem se divit, jak můžou být povinné věci občas příjemné. Líbila se mi zejména část odehrávající se v nemocnici. Staříkova mysl občas produkuje myšlenky velmi originální, drsným způsobem vyjadřující realitu našeho světa. Nezřídka jsem se po přečtení odstavce musela udělat pauzu na vstřebání právě nabytých informací.
Kniha vás rozesměje, rozpláče, šokuje a zároveň donutí k zamyšlení. Vřele doporučuji, snadno se čte a rychle vás vtáhne do děje, ač ten je sám o sobě spíše prostorem pro prezentování krutých pravd obyčejného života.


"…Už mi nezbýval prostor na chyby ani čas na pokusy. Bylo třeba dát do pořádku ústa a obnovit funkčnost hlavy. Ležel jsem v posteli a nic jsem nemohl, byl jsem bezbranný vůči vzpomínkám. Padaly na hlavu jako ptačí trus. Jako první se uprostřed pleše rozplácl Koistinen z rodné vsi.
Koistinen se probořil do země právě v okamžiku, kdy neměl - na oslavě svých šedesátin. Seděl na takové té židli z ocelových trubek a poslouchal proslovy, když tu se židle začala v trávě pomalu bořit. Koistinen z těžkou nadváhou byl oblečen do příliš těsného třídílného obleku a u košile si zapnul i nejhořejší knoflík. Límeček se mu hluboce zařezával do tučného, potem zbroceného krku. Zatímco proslov podtrhoval Koistinenův význam pro sbor dobrovolných hasičů a mužský pěvecký sbor a vyzdvihoval jeho nejlepší stránky, chlap se centimetr po centimetru propadal do země.
Podařilo se mi Koistinena vytěsnit, ale místo něho přišel Röntynen, zedník z rodné vsi. Jako mladík jsem mu dělal přidavače. Zedníci byli na stavbách králové, Röntynen byl ještě víc - prohlašoval o sobě, že je Ježíš. Postavil se na lešení, rozpažil ruce a řekl: Pokládejte cihly tak, že až spustím svou ruku o pět čísel dolů, bude tam cihla. Jsem teď ve stejné poloze, jako Ježíš na kříži, s tím rozdílem, že já se o Velikonocích vozím volvem, kdežto Ježíš nikoliv.
Röntynen uměl zedničinu bravurně, ale postupně se mu rozutekli všichni přidavači. Nevznikl kolem něho žádný sbor učedníků.
Nesmím zapomenout synovi říct, že Röntynen byl jediný Ježíš, o němž vím, že na světě působil…"
...

"…Vzal jsem ze stolku tabletku, strčil jsem ji do slovníku a ze všech sil jsem slovník stiskl. Tableta se křupavě rozmáčkla jako šváb. Pootevřel jsem ventilační okno a odfoukl nažloutlý prášek ven. Vlétne kolemjdoucímu do nosu, ten ho vdechne a na odpolední poradu dorazí klidný, poněkud mimo. Po poradě spolupracovníci přemýšlejí, co se to s ním přihodilo. Během polední přestávky z něho vymizela agrese, horlivost a cílevědomost, všechno to, co mu svého času pomohlo vyšvihnout se na vedoucího centra zákaznických služeb…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama