.

JOHANNES LINNANKOSKI – Píseň o červeném květu (Laulu tulipunaisesta kukasta)

10. září 2014 v 15:38 | Lawiane |  Finská literatura
Milostný příběh vydaný v roce 1905 je dílem klasické finské literatury, přeložený do mnoha jazyků a několikrát i převedený na plátno.
Příběh je založený na donchuanském tématu, kdy mladík Olavi odejde z rodného statku a dá se k vorařům, kteří nemají nikde delšího stání. Putuje krajinou a kromě pokácených stromů za sebou nechává i raněná dívčí srdce. Olavi má dar výřečnosti a silného kouzla osobnosti, snad při svých záletech i sám věří, že žádná dívka nebyla a nebude, jako ta právě přítomná, ale přece ji vždy opustí a odejde po proudu řeky dál. Dívky však nezapomínají, a když Olavi konečně morálně dospěje, hlasy z minulosti mu nedají spát. Jeho i trpělivou ženu Kyllikki bude stát spoustu sil, aby tyto hlasy nerušili jejich společné soužití.
Jednotlivé milostné zápletky autor působivě kombinuje s finskou přírodou a ročními obdobími. Příroda by se zde dala nazvat i jednou z hlavních postav. Metaforické rozhovory květin na okně symbolizujících lidskou lásku, jména děvčat podle rostlin a les jako chrám jsou typickými prvky knihy.

"Která doba je nejkrásnější?" ptala se fuchsie. "Ta, kterou právě prožíváme. Zbožňuji noc - té se klaním."
"I já ji mám ráda," odpovídá balzamínka, "když si tam spolu šeptáváme, když jedna druhou pouze tušíme a vidíme jen odlesk oka. Ale i jitro je nádherné - právě tehdy, když slunce vychází, když se kapky rosy třpytí a probouzející větřík si pohrává s lístky stromů."
"Máš pravdu, přítelkyně - život je vlastně stále krásný! Ráno je krásné, když kohout kokrhá, ptáci prozpěvují a na dvoře si hrají děti. Den je krásný, když slunce tančí po polích a ženci se zarosenými čely kráčejí přes dvůr k obědu. A večer je božský, když se stíny prodlužují a na krku dobytka vracejícího se domů zvoní zvonce. Ale nic se nedá srovnat s nocí - hleď, jen tehdy nacházíme své vlastní já."
"Nacházíme vlastní já…?" prohodila balzamínka. "Teprve teď tě začínám chápat!"
"Své vlastní já a jeho jemnou řeč, pro kterou je den příliš jasný a průhledný, " pokračovala fuchsie. "Ve dne patříme celému světu, všechno je společné a nic není naše vlastní. Ale když nastane noc, tu přichází naše chvíle. Tichounce přichází zpod stromů a usazuje se zde i tam v rohu, temně a tajemně spřádá své tkáně ve vzduchu a probouzí všechno to, co v nás ve dne spí. A to probuzené se na nás dívá sálavýma očima a našeptává nám opojné vůně. Celá příroda spí. Jen lidé ještě…" Bílé dívčí rámě prosvítalo tmou.
"Ještě bdí…?" ptala se balzamínka se zatajeným dechem.
"Jen ti -kteří kvetou!" šeptala fuchsie.

...

"Víš, proč jsem tě překřtil na Jeřabinku?" ptal se mladý muž, a tiskl při tom ruku vedle sedícímu děvčeti.
"Jistě proto, že jsem se tolik začervenal, když jsi na mne poprvé promluvil," odpovědělo rozpačitě děvče.
"Ne, ne" Neumíš líp hádat?"
"Neumím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Mně se to jméno pouze líbilo a měla jsem z něj radost."
"Což bych ti mohl dát ošklivé jméno?" usmíval se mladý muž. "Ale v tom jménu se skrývá mnoho, jen kdybys to dovedla pochopit."
"Snad chápu," řeklo děvče s pohledem plným vděku.
"Ne, dobře mi nerozumíš - a není to ani třeba. Ale základu porozumíš… Podívej se! Pro mne bylo jaro tak krásné a byl jsem tolik šťasten, že život je tak krásný. Ale pak přišlo léto a podzim, tráva povadla a listy zežloutly a mně bylo teskno."
"Jistě? Měl jsi smutné léto…? řeklo děvče s účastí.
"Velmi smutné - hleď, nemohl jsem zapomenout na to své krásné jaro, stále se mi po něm stýskalo. Ach, kdybych byl zůstal na jednom místě, ale když jsem takový tulák…"
"Proč se tedy tak touláš?"
"Protože jsem k toulání předurčen," řekl mladý muž a strnule se díval před sebe.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama